Zdravotní krize spojená s koronavirovým onemocněním nám mnoho vypovídá o současném společenském systému. Ctirad Musil již poukázal na pokrytectví, kdy
- nedostatek toaletního papíru následkem mimořádné situace je podle současných ideologů systémovým nedostatkem socialismu (událo se v dobách dávno minulých, po požáru papíren);
- ale nedostatek roušek následkem mimořádné situace je (zejména v ČR, kdysi textilní velmoci) pochopitelným nepředvídatelným problémem, rozhodně není systémovým nedostatkem kapitalismu.
Dodejme, že v obou případech jde o nekazivé výrobky, které lze dlouhodobě skladovat, stačilo, aby země měla rezervní zásoby, a ani jeden z problémů nemusel nikdy existovat. Ironií osudu je ovšem to, že toaletní papír dochází i dnes, a to ve vyspělé Kalifornii.
Já se chci ale především zaměřit na jiný aspekt.
Marx, který vytvořil dodnes užívaný pojem kapitalismus, kdysi vyslovil tezi o cykličnosti krizí v kapitalismu. Nyní nechci tuto tezi obhajovat ani vyvracet, spíše se podívat na to, jak jsou krize v kapitalismu řešeny.
Mimo krize jsme denně masírováni ideologií, kdy slyšíme, že zásahy státu do života lidí a ekonomiky by se měly minimalizovat, že stát jako hospodář stojí za kulové, že kdo není úspěšný, si to zavinil svým nedostatkem pracovitosti nebo schopností a stát by mu pomáhat neměl. Natož aby stát škodil ekonomice tím, že bude mít vlastní podniky nebo že by chtěl po bohatších, ať přispívají na daních více než chudší. Tyto postoje lze nazvat preferencí volného trhu nebo také neoliberalismem.
Neoliberální postoje u nás zastávají především pravicové strany, zejména ODS, TOP09, s malým odstupem za nimi STAN. Částečně tuto ideologii vyznávají i piráti, lidovci a ANO, kde se projevuje hlavně preferencí rovné daně. I když ANO se jako pobočka Agrofertu samozřejmě vyčleňuje tím, že podporuje bohaté státní dotace v zájmu mateřské firmy, lidovci v zájmu své mateřské církve a všechny tři strany jsou v zájmu získání většího podílu voličů ochotny připustit i nějaká prosociální opatření, aspoň občas.
Za mého života svět zasáhly dvě velké krize:
- finanční, která začala v roce 2008 (podle některých analytiků 2007), a postupně přerostla v krizi ekonomickou
- a zdravotní, která hýbe světem nyní a jeví se, že přerůstá i v krizi ekonomickou.
Je zdravotní krize řešena v souladu s neoliberálními postupy? Díkybohu ne. Stát se do věci rázně vložil. Nechci hodnotit konkrétní opatření, nejsem epidemiolog. Snad se vyjádřím jen k tomu, že mi přijde nepochopitelné, že se opatření bez vysvětlení měnila ze dne na den. I zákaz pro boršickou likérku vyrábět dezinfekci mi přišel zvláštní. Ale obecně považuji za správné, aby stát při závažné epidemii opatření dělal.
Tento názor sdílí i jinak neoliberální strany. Svorně jako jeden muž říkají, že stát má dělat opatření, má dělat zákazy, má omezovat lidské svobody, aby se následky pandemie snížily. Možná jen nějací mimoparlamentní extrémisté říkají, že bez státu by bylo lépe.
Pravice jde ještě dál. Jsou podle ní správné i zásahy státu do ekonomiky. Žádný problém se zavřením hospod, restaurací a dalšími omezeními podnikání. Navíc – navrhuje, aby stát lil peníze těm, co jsou sociálně postižení, dokonce i firmám, aby udržely své podnikání. Štědrost pravice v dobách koronavirových zdá se být přímo neuvěřitelná. Jako by nám pravice říkala – teď jsme všichni socialisti, nechceme volný trh, chceme zásahy státu do ekonomiky, chceme sociální opatření, kašleme na škrty a vyrovnaný rozpočet (na vyrovnaný rozpočet ovšem neoliberálové kašlali vždy, přes megaškrty nebylo problém vyrábět deficit).
Hláška „teď jsme všichni socialisti“ je už poměrně stará – více než sto let. Objevovala se i v době finančně-ekonomické krize, kdy reagovala na to, že mnohé vlády nalily peníze do velkých bank, protože byly „too big to fail“, příliš velké, aby padly.
Vtipně to glosovala i titulní africká fiktivní postava filmu Diktátor hraná Sachou Cohenem:
Proč jste tak protidiktátorští, lidi? Představte si, kdyby Amerika byla diktatura. Můžete nechat 1 % lidí nechat držet všechno bohatství národa. Mohli byste pomoci svým bohatým přátelům bohatnout snižováním jejich daní. A pomoct jim se udržet, když riskují a prohrají. Mohli byste ignorovat potřeby chudých mít lékařskou péči a vzdělání. Vaše média by se zdála svobodná, ale byla by tajně kontrolována jedním člověkem a jeho rodinou. Mohli byste odposlouchávat telefony. Mohli byste mučit zahraniční vězně. Mohli byste falšovat volby. Mohli byste lhát o tom, proč jdete do války. Mohli byste naplnit vaše vězení jednou rasovou skupinou a nikdo by si nestěžoval. Mohli byste využít média k vyděšení lidí, aby podpořili politiku proti jejich zájmům.
Tedy, krize, ač jejich příčina byla jiná, měly jedno společné. Byly řešeny státy a jejich zásady do chodu společnosti a do ekonomiky. A jindy neoliberální pravice žádá to, aby stát valil peníze všude možně, i do velkých firem. Dokonce i jeden z největších magnátů světa, Bezos z Amazonu, který se placení daní vyhýbá asi jako Kalousek poctivé práci, najednou somruje peníze pro své zaměstnance (než aby platil ze svého). A vůbec raději nemluvme o takových charakterech, jako antikomunistický polský prezident Walesa, který vyhlašuje bankrot, protože mu nestačí jeho vysoce nadprůměrný důchod. Podotkněme i jeden podstatný rozdíl mezi krizemi. Zatímco koronavirovou krizi velké firmy nezpůsobily, finanční před více než 10 lety bezpochyby ano. Pomoc těmto firmám nyní nevypadá až tak extrémně nemorálně jako tehdy.
Jsem ten poslední, kdo by se stavěl proti pomoci těm nejpotřebnějším v době největší zdravotní krize za minimálně půlstoletí. Pomoct zejména nízkopříjmovým s nájmy, hypotékami, životními náklady, pokud je krize zasáhla i ekonomicky. Nicméně, stát nesmí pomáhat jen v době krize. Stát musí pomáhat i těm, kteří se proti své vůli do nouze dostanou díky špatným okolnostem i v době dobré. A stát na to musí hlavně mít. Tzn. musí mít příjmy např. z progresivního zdanění nebo daně z luxusu, kterými tuto pomoc pokryje.
Není udržitelné, aby v dobách dobrých neměl stát téměř žádné příjmy a v dobách zlých, kdy je na tom ještě hůř, aby cáloval. A má-li pomáhat velkým firmám, tak něco za něco. Tzn. za pomoc např. dostat majetkový podíl. Ne ještě vytvářet zisky pro jiného.
Hlavní neoliberální strany (ODS, TOP09, STAN) získaly v posledních volbách cca 22 %. Částečně neoliberální strany (ANO, piráti, lidovci) asi 46 %. Přes jinak stavěné koalice je tedy převaha tohoto neoliberálního myšlení (v krizi státe dávej, při prosperitě neber) v parlamentu zjevná. A zjevná je taky podpora těchto stran voliči, i když ne všichni voliči těchto stran se ztotožňují s jejich neoliberalismem. Co bude dál? Proberou se lidé na českomoravském území díky zdravotní krizi z opojení sliby neoliberálních stran?