Pokud něco ukázala letošní kampaň do eurovoleb v ČR, tak je to heslovitost a bezmyšlenkovitost. Většinu volební kampaně létaly vzduchem laciné slogany, na hlubší myšlenky a promyšlená řešení problémů jaksi nezbylo místo. Strany, které aspoň nějaký trochu propracovanější program předložily, spíše neuspěly.
Jeden z jistě významných problémů dneška je válka na Ukrajině. Samozřejmě, významným problémem jsou i další války. Nicméně válku na Ukrajině z těchto konfliktů dostává do popředí zaangažovanost světových velmocí, proto je ostře sledovaná v médiích. Řada lidí, kteří se jinak o války nezajímají, tak mají na tento konflikt jasný názor.
Pokud mluvím o Ukrajině, musím upřímně připomenout svůj omyl. Na rozdíl od nejrůznějších expertů se nebojím chyby přiznávat. Na začátku války jsem myslel, že Rusko Ukrajinu snadno přejede. Nakonec se válka výrazně protáhla. Zároveň také zdůrazňuji, že přes některé nesprávné, nedemokratické praktiky Ukrajiny nejen vůči ruské menšině nemohu nepovažovat za viníka války Rusko. Samozřejmě, konflikt vznikl před přepadením Ukrajiny Ruskem, ale Rusko udělalo z občanské války mezinárodní konflikt, ruské akce proti Ukrajině rozhodně překročily rámec ochrany Donbasu, kterou Rusko argumentuje, a Rusko rozdmýchalo občanskou válku dodáváním zbraní povstalcům. Rusko je tedy jasným agresorem. Pokud někdo argumentuje jazykovými zákony, je nutno říct, že jazyková práva menšin nerespektuje ani třeba Francie, a stejně s ní kvůli tomu Itálie neválčí o Korsiku a italské pohraničí.
Většinou se pak lidi dělí na tzv. chcimíry, kteří říkají, že chtějí mír, většinou považují dodávání zbraní válčícím státům za přilévání oleje do ohně. Pak tu máme chciválky, kteří říkají, že napadené Ukrajině by se mělo pomáhat téměř za každou cenu. Jak už to bývá, věci nebývají černobílé. Nicméně je dobré pochopit, proč je společnost v pohledu na rusko-ukrajinskou válku tak rozdělena. Válka na Ukrajině jako téma zapadá do klasického schématu etického dilematu, kde se střetávají dvě etické zásady. Chcimírové vyzvedávají etickou zásadu mírového soužití a etickou zásadu nezbrojení. Chciválkové vyzvedávají etickou zásadu práva na obranu před agresí. Oba tábory tak mají jistým způsobem pravdu.
K napsání článku mě nejvíce inspiroval komentář Scholzova zbabělost Moskvě vyhovuje. Autor Švamberk v něm požaduje vyhlášení bezletové zóny nad Ukrajinou a píše o Scholzovi pokakaném z jaderných zbraní.
Pozoruhodné je, s jakou lehkostí tak závažná slova píše. Nejsou snad jaderné zbraně jedněmi z nejnebezpečnějších zbraní na planetě? A není jich tolik, že by svět byly schopny zničit i několikrát? A není to náhodou tak, že i „menší jaderný konflikt“ by byl schopen nenávratně poškodit planetu se smrtelnými následky pro desítky procent populace planety? Je-li ve válce zaangažovaná jedna z největších jaderných velmocí, je tedy zcela na místě být „pokakaný“.
Co je tedy v dané válce správné? Chtít mír nebo chtít podporovat napadenou zemi? Je potřeba si seřadit priority:
- Nevyhubit život na planetě.
- Nevyhubit lidstvo.
Dalšími prioritami v pořadí jsou jistě Zajistit mír, Minimalizovat počet válečných obětí, Podpořit oběť agrese a Dát najevo agresorovi, že útočná válka je nepřijatelná. Jenže v jakém pořadí?
Alegorie těchto priorit jistě najdeme i v obyčejné hospodské rvačce. Ta je možná pro řadu lidí pochopitelnější než konflikt. Alegorií zajištění míru je ukončení rvačky. Jistě legitimní cíl. Pokud máme v hospodě chlapi stejně silné jako silnější z agresorů, můžeme je od sebe odtrhnout. Ovšem za předpokladu, že jeden ze rváčů není psychopat, který vyhodí celou hospodu do povětří, když se do toho začne plést někdo další. Bohužel Rusko takovým psychopatem s jadernými zbraněmi, kterými zničí celou planetu, možná je. Minimálně tak ústy např. Medveděva mluví. Zajistit mír můžete taky přemlouváním rváčů, ať se domluví. Zde ovšem především se musí chtít domluvit ten silnější. V naší „hospodské rvačce“ je silnějším jistě Rusko. Vůle jednat ze strany slabšího je naprosto nepodstatná, pokud nebude tutéž vůli mít i silnější. Takovou vůli ze strany Ruska vidět není, navíc naše hospodská rvačka nezačala tím, že by Rusko řeklo, Ukrajino, udělej to a to nebo tě zmlátím. Rusko po vzájemných slovních výpadech a oboustranných křivdách prostě vzalo Ukrajinu půllitrem po hlavě. Když vás někdo začne mlátit, aniž by jasně řekl, co chce, vyjednává se blbě.
Alegorií minimalizace obětí je minimalizace zranění. Pokud jsme rvačku neukončili, může slabší strana začít křičet, ať silnější přestane, že udělá, co chce. Slabší a napadená strana se tak ovšem ani nemusí vyhnout dalšímu mlácení. Když silnější stranu přestane mlácení bavit, je zpravidla po rvačce. U hospodské rvačky má ještě slabší strana možnost utéct, aspoň tedy v některých případech, a často se to v kurzech sebeobrany i doporučuje, nervat se třeba kvůli pár stovkám s mnohem silnějším agresorem. Jenže Ukrajina je stát a nemá kam utéct.
Podpořit oběť agrese a dát najevo agresorovi, že útok je nepřijatelný. Kdo chce něco takového dělat, musí mít sám určitou sílu. Ošetřovatelům většinou nepomůžete, pokud místo jednoho zmláceného mají ošetřovat dva. Navíc tedy, pokud je útočník cvok ochotný vyhodit do vzduchu hospodu i s vámi, pokud se do toho budete plést, k ničemu dobrému to nepovede.
Z výše uvedených příkladů vidíme, že jak postupy „typických chcimírů“ i „typických chciválků“ nejsou jednoduše použitelné. Přehnaná podpora Ukrajiny může vést v krajním případě ke světové válce až ke zničení planety. Mírové iniciativy směrem ke slabšímu, pokud nepožadují bezpodmínečnou kapitulaci, jsou naprosto zbytečné, protože válku může ukončit jen silnější agresor.
Jak se tedy zachovat? Analogie najdeme ve způsobech reakce na Hitlerovu agresi. ČSR se Hitlerovi vzdala. Proč? Jistě nechtěla ustupovat agresorovi a bránit se mohla, jenže v dané situaci bez spojenců mohla svou obranou porážku za cenu obrovských ztrát na životech jen oddálit. Naopak SSSR se bránil. Usoudil, že má šanci se Hitlerově agresi ubránit.
A z toho plyne, co by měla dělat i Ukrajina a její spojenci. Důkladně posuzovat své šance na základě všech dostupných informací a podle toho se zachovat. Pokud si vyhodnotí, že šance na úspěšnou obranu je malá, je lepší se vzdát hned a ušetřit tak životy vojáků. Pokud je šance na úspěšnou obranu vysoká, je dobré dát agresorovi za vyučenou. Tu šanci ovšem musí posoudit vojenští experti, nejsou to jednoduché otázky.
Někdo mi může vytknout, že se vyjadřuji složitě, ale jednoduchá situace to opravdu není.