Na akci Svíčka pro Lautnera jsem na požádání pořadatelů z řad protestanských křesťanů přednesl hlavní projev. Byl jsem posléze požádán, abych proslov sepsal a mohli se s ním seznámit i ti, co se nemohli zúčastnit. Mluvil jsem bez poznámek a tento projev sepsal teprve následně téměř týden po akci, takže písemný text nemusí slovo od slova odpovídat tomu, co jsem říkal. Text původně vyšel na https://www.facebook.com/ne.castelcorn.km/posts/pfbid02G7xng6ffhnvyeZQ1MbcGgPSdg2WEr9peF6mW9432LovL3ZFhR5TEAofwToHQHw79l.
Je to poněkud nezvyklé, když mám jako ateista, který křesťanství příliš moc rád nemá, vyjadřovat se o katolickém knězi. Ale důvěru k tomu mi dali věřící křesťané, tak snad to dopadne dobře. Přes zmíněné si dovedu vážit křesťanů, kteří jsou také dobrými lidmi. A jedním z takových lidí byl Kryštof Lautner, po německu Christoph Alois Lautner, který byl moravským Němcem a němčina byla jeho rodným jazykem.
Prvním letopočtem spojeným s Lautnerem je rok 1622, kdy se pravděpodobně narodil. Pojďme si uvést kontext doby, kdy žil. Dva roky před jeho narozením – bitva na Bílé hoře, která zpečetila osud většiny nekatolíků v zemích Koruny české. Jistou výjimkou na Moravě byl rod Žerotínů – přes jeho příslušnost k bratrskému náboženství a odboj proti Habsburkům nedopadli až tak zle. Právě v roce 1622 je jim sice zkonfiskováno Šumpersko, které se dostává do rukou Lichtenštejnů, ale zůstává jim Losinsko. Teprve později jsou Žerotínové donuceni konvertovat ke katolictví, aby nepřišli i o Losinsko. Region, kde Lautner tráví dětství, se tak hemžil bratry a luterány, tedy nekatolíky, z pohledu nové vládnoucí moci kacíři. Lautner tak musel už v tomto období znát mnoho nekatolíků, možná si s některými hrál a rozhodně viděl, že nekatolictví z nich nedělá zlé lidi.
Z práce Bělohlávka či Lubinové si děláme představu, jak problematická z pohledu katolické církve situace byla. V roce 1659 povstali poddaní v Loučné, kromě zvyšování poddanských povinností je k tomu vedl i náboženský útlak. 1669 popisuje jezuita Arnold Engel, že severomoravští evangelíci se ani netají svým vyznáním a otevřeně jej praktikují. Aby dodal svým slovům naléhavosti, spojil toto kacířství s čarodějnictvím a ďábelským uměním. Jsme 10 let před začátkem procesů, ideologicky už je tedy zaděláno, čeká se na záminku.
Mladý Lautner mezitím stihl vystudovat. Začal v Olomouci, kvůli vpádu švédských vojsk na Moravu se přesunul do bavorského Landshutu, dále se v souvislosti s Lautnerem a jeho studii uvádí Vídeň a Štýrský Hradec. Po studiích je nejprve pomocným knězem-kaplanem v Olomouci, poté dělá faráře v menších obcích jako Osoblaha nebo Dolní Moravice, až se na pozvání svého přítele Sattlera stává farářem a děkanem v Šumperku.
Jak uvádí historik Holeček, Lautner překračoval hranice klerikální vyčleněnosti. Nebyl suchým duchovním, trávil čas se svými ovečkami, účastnil se jejich oslav, sdílel s nimi radosti i strasti. Velmi často se také uvádí, že Lautner kryl tajné nekatolíky. Lidé ho měli rádi. O jeho činnosti v počátcích procesů se nedochovalo mnoho pramenů, podle Bělohlávka před smrtí zpovědníkovi tvrdil, že Boblig si na něj vyšlápl proto, že se stavěl proti procesům. Každopádně se v seznamech nařčených z čarodějnictví objevil velmi brzo. Zde se sluší zmínit především faráře Königa, který se Lautnera a dalších razantně zastal a odsoudil procesy, psal biskupovi Karlu II. z Lichtenštejna-Castelcornu. Z počátku v tom nebyl sám, jenže další kritici procesů z řad duchovních byli zastrašeni, Bapstovi biskup dokonce vyhrožoval. Duchovní ze strany své vlastní církve se zastání nedočkali…
Lautner tak byl zatčen. Od zatčení k popravě se jeho proces táhl 5 let. Když se odmítal přiznat po dobrém, přišlo brutální mučení, při kterém Lautnera zřejmě dovedli blízko k hranici života a smrti. Tři obvyklé fáze mučení – drcení prstů palečnicí, drcení nohy španělskou botou i natahování celého těla na skřipci Lautner vydržel. Boblig si takto nebezpečného kritika procesů nemohl dovolit pustit, zvlášť poučeného reálnou zkušeností z procesů. Tak jej prostě mučil, až z něj přiznání vymučil. Lautner nejprve udává jen osoby již popravené nebo vězněné. To Bobligovi nestačí. Mučí tak dlouho, dokud totálně zdrcený Lautner neudá další osoby. Tím zřejmě poctivého Lautnera zmučí i psychicky. Lautner je tak v roce 1685 brutálně popraven na hranici. Pytlík střelného prachu mu měl údajně zkrátit utrpení, to ale spíš zvětšil. Záměr nebo nehoda? Nevíme.
Nabízí se otázka, jaké by bylo Lautnerovo místo v historické paměti, nebýt této hnusné justiční vraždy. Pravděpodobně by byl jen malou kapitolou v dějinách šumperského děkanátu. Není známo, že by vydal nějaký spis, že by vytvořil nějakou trvalejší hodnotu. Prostě se jen snažil dělat dobře svou práci a žít slušný život, což mohlo díky jeho v funkci v jeho době pozitivně ovlivnit řadu lidí, ale do historie by jej to pravděpodobně příliš nezapsalo. Hnusný čin pánů Bobliga a Castelcorna tak sice Lautnerovi a dalším nevinným těžce ublížil, ale paradoxně umožnil Lautnerovi se zapsat do historie jako muži, který svou tolerancí a poctivostí předběhl svou dobu.
Snad mohou Lautnerovi kritici vyčítat pár věcí. Údajně se měl přiznat k porušení celibátu s jeho mladou hezkou hospodyní Zuzanou Voglickovou. Také po dlouhém brutálním mučení udával i nevinné. Snad mu tyto hříchy může i třeba silně věřící katolík odpustit. Řada duchovních má více másla na hlavě a kdo může říct, že by se po tak hnusném mučení zvládl zachovat morálněji? Zlé jazyky by vzhledem k malému množství pramenů mohly za Lautnerovými dobrými činy hledat nějaký vlastní zájem. I kdyby, tak se zdá zjevné, že v Lautnerově životě je mnohem víc dobrého až neutrálního než neutrálního až zlého.
A ve světle toho bychom si měli Lautnerovy činy připomínat. Chce se říci: Herr Lautner, danke für alles, was Sie für uns getan haben. – Pane Lautnere, díky za vše, co jste pro nás udělal.