Již před tisícovkami let přišlo lidstvo na to, že stát funguje efektivněji, pokud bohatší platí vyšší procento daně a chudší nižší. Důvodem je prostý fakt, že kde nic není, tam ani smrt nebere, tzn. z peněz chudých nevyberete na daních tolik, abyste z nich stát dobře zafinancovali. Potvrdil to mimo jiné zakladatel moderní ekonomie Adam Smith.
Nicméně část bohatších prostě platit nechtělo a část chudších jim v tomto bylo ochotno dělat užitečné idioty. Protože rovnou daň nebo daň z hlavy bylo těžké prosadit, hledali cesty, jak to obejít.
Ovšem „zvýšení daní“, zvláště když je zaměřeno na chudší, zní strašně ošklivě. To pochopila i Líza Simpsonová v 17. epizodě 11. řady známého seriálu. Ta nazvala zvýšení daní (na radu svého poradce Milhouse) „dočasnou asignací refundací“.
A tak – víte, že v České republice máme vlastně 5 daní z příjmu fyzických osob? Jen 4 se nejmenují daň, stát je, aby to neznělo tak ošklivě, nazval „pojištěním“. Pokud jste zaměstnanec, zaměstnavatel odvádí státu výpočtem z Vašeho platu zpravidla: daň z příjmu, zdravotní pojištění „placené zaměstnancem“, sociální pojištění „placené zaměstnancem“, zdravotní pojištění „placené zaměstnavatelem“ a sociální pojištění „placené zaměstnavatelem“. Formulek „placené zaměstnancem“ a „placené zaměstnavatelem“ si nemusíte moc všímat, přes drobné rozdíly ve výpočtu vše odvede zaměstnavatel v závislosti na výši Vaší mzdy. Naplňuje to tedy charakter daně ze mzdy. Ano, např. brigádníci něco z toho neplatí, ale to na podstatě věci nic nemění.
A tak všechny mzdové účtárny zaměstnavatelů, kteří mají zaměstnance na plný úvazek, počítají jako idioti 5 odvodů z jednoho příjmu. V dnešní době to za ně většinou počítá software – ale i ten musí někdo naprogramovat, nastavit, překontrolovat a tak dále. To vše by bylo výrazně jednodušší, kdyby stát odebral zaměstnanci jedinou daň.
Ale co, po tom, co to spočítají mzdové účtárny zaměstnavatelů, tak to znovu přepočítávají finanční úřady, zdravotní pojišťovny a správa sociálního zabezpečení, aby náhodou nebyly ošizeny.
Ano, pochopitelně, bylo by to jednodušší, kdyby byla jedna daň a tu by si mezi své organizace rozpočítal stát. A účetní zaměstnavatelů by se mohly věnovat jiným věcem. Ale tuto cenu jsme tak nějak přijali. Je to cena za to, že část daně nazýváme pojištěním, a tak nám nepřijde, jak je daň vysoká. A také nám tím přijde daň více progresivní, i když je progresivní mnohem méně. I když po vládách současné hardcore pravice už daně moc progresivní nemáme a oni se už tím ani nesnaží tajit, snaží se nás přesvědčovat, že je to normální.
A tím se dostáváme k televizním a rozhlasovým poplatkům. To jsou totiž taky daně, jen pojmenované jinak. A co víc, nejsou to progresivní daně, nejsou to ani rovné daně, které by poplatník platil např. procentem z příjmu. Je to tzv. daň z hlavy, kterou platí každý poplatník bez ohledu na příjem a majetek ve stejné absolutní výši! Jde tedy o daňově velmi neefektivní a asociální konstrukci.
Zde, aby nedošlo k omylu – existenci tzv. veřejnoprávních médií, které nesoutěží na běžném mediálním trhu a nejsou ovlivňovány politiky ani jinými mocnými činiteli, považuji za pro společnost výhodnou.
Nicméně k tomu 2 zásadní teze:
- Způsob financování není jediným a ani nejdůležitějším faktorem nezávislosti a objektivity médií. Za zásadní považuji existenci jasných pravidel, která musí být dodržována, každé nedodržení musí být pranýřováno a probíráno. Za kvalitní veřejnoprávní médium je považována britská BBC – v té platí pravidlo, že moderátor politických pořadů se musí chovat tak, že nikdo nepozná, který politik je mu sympatický a který ne. Dovedete si to představit u ČT? Kdy někteří redaktoři na sociálních sítích „vykřikují“, která politická strana je jim nesympatická? Další smysluplné pravidlo platí u velvyslanců. Velvyslanec může v dané zemi působit maximálně 5 let. Důvodem je to, že by mohli získat příliš velké sympatie k hostující zemi a hájit spíše její zájmy než zájmy vysílající země. Když si vezmeme příklad Václava Moravce, myslíte, že za 22 let, co moderoval hlavní diskuzní pořad ČT, třeba i přes nejlepší snahu, nezískal k určitým politikům sympatie či antipatie? Že opravdu i po 22 letech zvládne moderovat naprosto objektivně?
- Současný způsob financování prostřednictvím poplatků není z hlediska nezávislosti ideální. Proč? Donedávna nebyla vůbec vyřešena inflace. Tzn. zatímco ceny rostly, poplatek se nezvyšoval. Média, pokud chtěla dorovnat inflaci, tak byla motivována podlézat vládnoucím politikům. Nová úprava už poměrně krkolomným způsobem inflaci zmiňuje. Nezmiňuje ovšem třeba deflaci, hyperinflaci nebo kdo a jak hodnotu inflace určí. To tak bude zřejmě záviset zase na nějakém politikovi. Navíc to může tvrdě dopadnout na nízkopříjmové domácnosti v situaci, pokud ceny porostou a mzdy ne. Při hyperinflaci pak zřejmě opět vzniká prostor pro podlézání politikům.
Když se vrátíme zpět do historie, při zavádění ovšem byly rozhlasové a televizní poplatky velmi sociálně citlivé. První rozhlasové a televizní přístroje si, jak už to u elektroniky bývá, mohli dovolit zakoupit jen velmi bohatí lidé. A kromě zahraničních stanic mohli přijímat jen státní a veřejnoprávní stanice. Dostatečně bohatí lidé tedy platili za to, co skutečně využívali. Jenže doba se změnila. Nějaký stroj, který zvládne přijímat televizní nebo rozhlasové vysílání a přehrávat jej uživateli má dnes prakticky každý. Přitom zdaleka ne každý si na něm veřejnoprávní televizi nebo rozhlas přehrává. Forma poplatku tak značně zastarala.
Když k tomu přičteme fakt, že vymáhání poplatku stojí neskutečné peníze, jde skutečně o zastaralou a neefektivní formu financování, prakticky daň z hlavy, protože mobil má téměř každý. Navíc doprovázenou do určité míry oprávněným pocitem nespravedlnosti od lidí, kteří veřejnoprávní média nesledují.
Jak tedy financovat veřejnoprávní média?
Za mě by měla platit zásady „1 příjem, 1 progresivní daň“ a „daň z hlavy je nepřijatelná“. Tzn. rozhlasové a televizní poplatky, které jsou vlastně jen daní z hlavy, by vůbec neměly existovat.
Ano, chápu obavám o nezávislost médií. Jenže zde je třeba si uvědomit, že výši poplatku stanovuje jen obyčejný zákon, který může 101 poslanců poměrně snadno změnit. Je tedy třeba, aby financování veřejnoprávních médií bylo jasně stanoveno zákonem. Nebo dokonce silnější normou, např. ústavním zákonem. Za sebe osobně tedy považuji za nejideálnější způsob financování médií zákonem, klidně i ústavním, stanovený podíl veřejnoprávních médií na rozpočtovém určení daní. Podíl na výnosu daní je spravedlivý v tom, že kopíruje sílu ekonomiky, pokud se ekonomice bude dařit, půjde tak na televizní zábavu více peněz, pokud ne, televize se bude muset v oblasti televizní zábavy uskromnit – tak, jako to dělají občané. Navíc na podíl na rozpočtovém určení daní se budou politici bát sáhnout, kdykoliv se do toho sáhlo, začly se velmi rychle ozývat obce a kraje.
A jak říkám, pokud se lépe propracují pravidla pro veřejnoprávní média a bude se více dohlížet na jejich dodržování, pomůže to médiím více než jakýkoliv způsob financování.