Prezidentská volba ve znamení Karla Humbla – co s tím?

Po 5 letech zase přichází prezidentské volby a více zodpovědní občané přemýšlí, koho volit. Před 5 lety jsem situaci poměrně podrobně rozebíral. Tehdy jsem musel konstatovat, že levicový volič nemá koho volit. Zpravicovatělý Zeman rozhodně žádná smysluplná volba nebyla. Je to letos lepší?

Částečně ano. První pozitivum je, že volby zcela nebojkotovaly politické strany. Jedním z hlavních úkolů politických stran je stavět kandidáty do voleb. Zatímco před 5 lety se na to velké strany úplně vykašlaly a ty z parlamentních stran, které měly své koně, se k nim příliš nehlásily, letos tu máme zajímavé stranické kandidáty, byť ne od všech stran. Navíc je i paleta názorů jednotlivých kandidátů mnohem širší než před 5 lety.

Horší jsou jiné věci. Jak jsem napsal, volba je ve znamení Karla Humbla. Pokud náhodou nevíte, kdo je Karel Humbl, tak je to hlavní postava jedné z nejlepších českých knih, Trampoty pana Humbla od Vladimíra Neffa. Hlavní hrdina stihne vystřídat několik politických stran. Za první republiky vidí možnost obohacení u lidovců. S nástupem nacistické okupace se z něj stane pravověrný fašista a kolaborant. S vidinou prohry nacistů a osvobození vojsky SSSR zdárně maskuje svou kolaborantskou minulost a stává se radikálním komunistou. Neštítí se ničeho, navíc si vše krásně odůvodňuje, že vlastně koná správně. Jak vidno, letos nemáme úplně malou šanci, aby se nějaké ztělesnění Karla Humbla stalo prezidentem. Což se za života autora nestalo, že by někdo takový měl šanci být prezidentem, takže je otázkou, zda si to Neff vůbec uměl představit.

Stejně jako před pěti lety je zjevné, že kandidáti podpoření poslanci a senátory mají velmi často nelogický mix podporovatelů.

Tragický byl opět přístup KSČM. Ta chtěla postavit kandidáta, ale místo aby postavila někoho silného, dobře reprezentujícího stranický program, snažila se sbírat hlasy pro Josefa Skálu. Ten sice má do humblovské figurky daleko, ale zřejmě nikdy se neztotožnil se stále platným kladenským programem a navíc si hledá politické přátele někde u krajní pravice, a tak k němu měla výhrady i celá řada straníků, včetně mě. Nespokojenost s tímto kandidátem umocnil ještě bezohledný způsob jeho prosazení, kdy si ho prosadila předsedkyně strany, která si zároveň prosadila směšnou lhůtu týdne, aby Skálovi mohl někdo konkurovat. Skála pochopitelně nezískal dostatek podpisů občanů, natož zákonodárců (i když i ve vedení strany kolovaly informace podstrčené zřejmě samotným Skálou, že by podpisy poslanců získal), a tak jeho pokus o kandidaturu skončil fiaskem.

Pojďme ovšem k těm, kteří kandidátku skutečně podali. Začněme přehledem vyřazených kandidátů. Roman Lalik dodal nějaké popsané archy nesplňující podstatné náležitosti a Milan Tomeček dodal svoji kandidaturu pozdě, takže z výroku ministerstva není jasné, zda je vůbec někdo podporoval. Tomáš Březina, Roman Hladík, Václav Hačecký, Karel Janeček, Anna Kašná, Jana Peterková a Pavel Zítko se snažili stát kandidáty skrze podpisy občanů. V případě Peterkové se možná snažil její zmocněnec, protože z podání není vůbec zřejmé, zda o kandidaturu stála. Zajímaví z nich jsou kandidáti Březina a Janeček, což jsou excentričtí boháči, kteří měli spoustu řečí o velkém počtu podpisů. U některých z nich došlo k odečtení podpisů kvůli chybovosti, takže se chlapci očekávaně nebáli utrácet peníze za soudní spory. A soud tak vrátil Karla Diviše, kterého proto uvádím v jiné kategorii.

Libor Hrančík se od minulých voleb maličko polepšil a podal kandidátku podepsanou senátory – nezávislou Kovářovou a Doubravou od Severočechů. To samozřejmě nestačilo a výsledek není o moc jiný než v minulých volbách. Třeba za 10 volebních období to tímto tempem bude mít v pořádku. Terezie Holovská místo občanských podpisů tentokrát namíchala podpisy poslanců a senátorů, některých již bývalých (4x Piráti, 1x KSČM, 1x ODS, 1x ČSSD, 1x Severočeši.cz, 1x Kovářová). To jí samozřejmě také nestačilo. I Josef Roušal to neúspěšně zkusil s podobným mixem (2x KDU-ČSL, 1x ODS, 1x ČSSD, 1x Severočeši.cz, 1x Společně pro kraj).

Zajímavě vypadala Denisa Rohanová. Nestranička, dříve ČSSD, kandidovala také za Úsvit, ke kterému získala rychle kritický postoj, a pak za podivnou stranu Referendum o EU. Bez oficiální podpory jakékoliv politické strany, podpisy získala 7x KSČM, 6x ANO, 6x ČSSD. Poslední podpis byl od Nevludové, odpadlice z SPD za JAP. Rohanová je obyčejná ženská, bez velké kariéry. Její příběh je podobný tomu, co v ČR zažívají statisíce lidí – její manžel ji dostal do exekuce, že to není její vina, nikoho nezajímalo, platit stejně musela. Jiné na jejím příběhu bylo to, že neupadla do zoufalství tak jako mnoho jiných, naopak – začla se podílet na práci České asociace povinných, která měla pomáhat lidem s podobnými problémy jako má ona sama. Také začala studovat. Velmi sympatické je, že chce řešit příjmovou chudobu, byť to asi není přímo v prezidentských pravomocích, může toto téma nastolovat. Původně byla jako kandidátka uznána, nakonec ji vyřadil soud. Pokud by ji ještě nějaké soudní tahanice vrátily do hry, asi bych i její volbu zvážil.

No, ale pojďme k tomu důležitému, to znamená k úspěšně registrovaným kandidátům. Na podpisy občanů kandidují pouze Petr Pavel, Danuše Nerudová a Karel Diviš.

Petr Pavel je dlouholetý voják z povolání, nestraník, v minulosti člen KSČ, podle armádních materiálů (které sám zveřejnil na svém webu) měl kladný poměr k socialistickému zřízení, dokonce v každodenním jednání dokazoval věrnost socialistickémů zřízení, snažil se pro politiku KSČ získat ostatní. Dále se podle těchto materiálů tehdy zajímalo o mezinárodní a vnitropolitické otázky, což dnes popírá. Nebýt listopadu 1989, zřejmě by byl v KSČ dosud a školil by své podřízené, jaký je NATO nepřítel. Jenže s proměnnou země, kde žil, se proměnily i jeho politické názory. A tak dnes Petr Pavel vyzdvihuje své působení ve funkcích NATO. Kdo ví, kdyby se režim znovu změnil, jak by na to reagovaly názory Petra Pavla. Podle svých slov volil koalici Spolu a ta mu na oplátku vyslovila podporu. Petr Pavel sice zatím nezvládl prostřídat tři režimy jako jeho zjevný literární vzor, ale prostě: Karel Humbl číslo 1.

Zajímavé je číst jeho vize. Nevypadají příliš jako vize prezidenta v parlamentní republice, ale spíš jako vize absolutního monarchy. Jak jinak si vyložit sliby typu „Posílím navracení zeleně do měst a projekty na snižování jejich teploty. Do hledání takových řešení zapojím české architekty. Zaštítím soutěže k hledání tvůrčích návrhů a inovativních cest.“, kdy Pavel vyjadřuje vůli řešit něco, co patří do kompetence samospráv. Prostě slibuje něco, co pokud se bude držet kompetencí prezidenta, vůbec ovlivnit nemůže.

O mnoho sympatičtěji než převlékač kabátů Pavel působila, aspoň zpočátku, Danuše Nerudová, nestranička. Ve známost vešla prací na otázce důchodů pod poměrně dosti levicovou ministryní Maláčovou, kdy kritizovala délku doby k získání důchodu, a i nyní na svém webu tvrdí, že „vláda musí lidem nabídnout silný sociální balík přesně cílené pomoci“. Počáteční relativně pozitivní dojem se rozpadal, čím více otevírala hubu. Nesympaticky působí její podpora NATO. Samozřejmě ani podpora současné asociální vlády jí u mě body nepřidává. K té se vymezila slovy, že „si váží podpory jednotlivých stran, a to i přesto, že je k vládním krokům často kritická“. Stejně jako vláda zbrkle a nesprávně označila raketu dopadlou v Polsku za ruskou. No a v neposlední řadě se objevil skandál s udělováním titulů na univerzitě, kterou vedla. Jak znám akademické prostředí, podobných skandálů zřejmě ještě přibude i u dalších univerzit. I tak je z kandidátů favorizovaných průzkumy zatím nejvolitelnější.

Karel Diviš, nestraník, nepůsobí nijak zajímavě. Do hry ho po sporech o podpisy vrátil soud. Za své miliardy si chce ještě přikoupit funkci prezidenta. Sociálním otázkám se příliš nevěnuje, za to slibuje věci jako e-armádu.

Co se týče kandidátů kandidujících na poslanecké podpisy jsou bez Rohanové nakonec dva – Andrej Babiš za ANO a Jaroslav Bašta za SPD.

Kolem Andreje Babiše (ANO, dříve KSČ) se točí kdejaká politická debata, takže tohoto dotačního podvodníka a populistu není třeba asi nějak podrobně rozebírat. Na tomto rádobylidovém kandidovi bych ocenil jednu věc – kandiduje s jasnou podporou politické strany, takže asi všichni dobře víme, co od něj lze očekávat. Samozřejmě tím veškerý výčet plusů končí, nehledě na to, že jeho politická strana je vlastně jen politická divize jeho firmy, kdy se po vzoru Víta Bárty snaží ovládnout stát. Podpořilo jej 54 poslanců za hnutí ANO. Jelikož má ANO 72 poslanců, znamená to, že Babiš samotný a dalších 15 poslanců (Babišová – ne manželka – asi shoda jmen, Bělica, Dražilová, Feranec, Fischerová, Fridrich, Hanzlíková, Jáč, Kohoutek, Kubík, Strýček, Stržínek, Špičák, Vondrák a Wenzl M.) mu to nepodepsali. Zajímavá je tedy otázka, zda šlo o malou vnitrostranickou rebelii nebo zmínění poslanci prostě jen nebyli k dispozici. Jinak tedy Karel Humbl číslo 2, jeho schopnost sebeomluvy je naprosto dokonalá. Chápu, že někteří lidé, kterým zvedl důchod (což neudělal sám, ale s jinými stranami, že), mají nějaký důvod ho volit, pro mě je naprosto nepřijatelný.

Zajímavou figurkou je Jaroslav Bašta. Prošel několika stranami, s ČSSD, za kterou dělal ministra, se údajně rozhádal a opustil ji v roce 2019, kdy povážlivě klesaly její preference, pak stihl dělat předsedu pidistrany BOS, aby již v roce 2021 byl v SPD, za kterou se stal poslancem. Podpisy má pouze od SPD, aby dal dohromady 20 podpisů, musel si podepsat i sám. Nepochybně vzdělaný člověk s určitým renomé, které si pokazil právě nahnědlou SPD. Jeho cílem bude zřejmě přesvědčovat občany, že bojovat proti homomanželstvím je důležitější než bojovat za vyšší platy, jak už je u SPD zvykem. Karel Humbl číslo 3.

Největší skupinou jsou tentokrát kandidáti se senátorskými podpisy – Fischer, Hilšer, Středula a Zima.

Jako nejhorší ze všech kandidátů se mi jeví Pavel Fischer. Oficiálně nestraník, má ovšem blízko ke konzervativním a katolickým stranám. Podpisy 12x ODS, 4x TOP09, 1x ODS+TOP09, 6x KDU, 3x STAN, 1x ANO, 1x Svobodní, 1x hnutí Ostravak, 1x ProMOST. Proslavil se jako homofob, své vyjádření na toto téma se později snažil bagatelizovat, ale kdo shlédl plný videozáznam, ví, že svá slova myslel naprosto vážně a řekl naprosto jasně. Člověk, který hodnotí lidi nikoliv podle jejich vlastností, ale podle církevních dogmat ohledně jejich sexuální orientace, do prezidentského úřadu rozhodně nepatří. Takový asi ještě horší Bašta.¨

Velmi málo mých sympatií má i Marek Hilšer. Svou stranu pojmenoval sám po sobě – Marek Hilšer do senátu. Něco obdobného učinil na Slovensku fašista Kotleba, jiný příklad z českomoravskoslovenského prostoru neznám. Podpisy 10x STAN. 1x od SLK, SEN21 a pirátů. Lidovci od něj tentokrát dali ruce pryč. Člověk téměř neznámý si před 5 lety usmyslel, že chce být prezidentem. Tím se zviditelnil dostatečně na to, aby se stal senátorem. V sebezviditelňování zřejmě hodlá pokračovat i nadále.

Tomáš Zima mě původně příliš netáhl, ale v televizní debatě si u mně o dost polepšil. Nebál se v době, kdy levice je vyobcovaná k parlamentu, se k levici přihlásil, i když jen k liberální nebo středolevici. I to je ovšem lepší než nic. Jeho názory zjevně tíhnou k sociálnímu státu. Nestraník, dříve člen KSČ. Podpisy 4x ANO, 3x ODS, 2x ČSSD, 1x Hnutí pro Prahu 11, „OSN“ (Ciencala), SLK, STAN.

Odborářským kandidátem je Josef Středula. Nestraník, podporu mu vyslovila ČSSD. Je jediným kandidátem, který dlouhodobě bojoval za vyšší mzdy a další sociální vymoženosti, které jsou na západě často normální, ale v ČR jsou označovány pomalu jako stalinismus. Podpisy 4x KDU, po jednom ČSSD+ANO, ČSSD, ODS+TOP09, ODS, Piráti, ANO, SproK. Mám k němu i výhrady, není to podle mě úplně nejlepší odborář.

No, sečteno podtrženo. Máme nevolitelné kandidáty – katolického zpátečníka a homofoba Pavla Fischera a tři vtělení Karla Humbla – Petra Pavla, Andreje Babiše a Jaroslava Baštu. Pak máme kandidáty, kteří nejsou až tak negativní, ale jen velmi málo pozitivní Karel Diviš, Marek Hilšer a Danuše Nerudová. Takže zbývají dva kandidáti, kteří se jeví jako vhodní k volbě – Josef Středula a Tomáš Zima. Josef Středula ovšem daleko více již delší dobu vystupuje k některým politickým otázkám. To sice není zásluha, ale dává to jakousi větší naději, že se jeho názory negativně nezmění.

Myslím si také, že není vhodné se zcela rozhodovat podle volebních průzkumů. To pak prezidentská volba ztrácí smysl. Nejhorší, co by se mohlo stát, kdyby 60% lidí po volbě říkalo, já jsem nevolil toho, protože měl slabé preference…

Prezidentská volba není všespásná. Prezident má poměrně málo pravomocí, takže nový prezident ČR zásadně nepromění. Ale má šanci některým věcem napomoct, zejména mediálně. Proto si myslím, že má smysl jít prezidenta volit a podpořit Josefa Středulu.